pátek 15. září 2017

Noční směna

Když nás je teď doma tolik, nejlíp se mi pracuje v noci.
Jenže pak nejsem schopná ráno vstát.
Dnes jsem si trochu pobrečela, protože jsem se loučila s mým velkým autem. Měla jsem ho moc ráda. Jenže jsem ho prodala a měním ho za malé.
Nemáme už chalupu, Amandu taky ne, takže nejezdím žádné štreky s autem naloženým po střechu. Už jen tak popojíždím. Nejvíc sama. Zřejmě jsem v popojížděcím stádiu svého života.

Zítra ráno přijde skvělý pan pojišťovák, který je u nás nyní tak často, že bysme mu taky měli uvolnit nějaký pokoj. Pojistí malé auto, pro které si odpoledne jedu. Tak kdybych náhodou hned bourala, abych byla pojištěná. Mám strach. Poprvé v životě budu mít automat a jenom troje dveře.

Myslela jsem, že napíšu nějaké knižní tipy, ale všechno, co jsem teď přečetla, se mě nijak nedotklo. Tak vás nechci ovlivňovat, protože vás se třeba dotkne.
Začala jsem být dost náročná na to, čemu věnuju svůj čas.
Když se dlouuuho nezačtu, knihu odkládám. A pak většinou daruju někomu, o kom si myslím, že by aspoň jemu mohla přinýst trochu toho potěšení.

středa 13. září 2017

Trocha toho rodinnýho štěstí

Babičky, děda a celá velká rodina mě hubují, že jsem samá výstava a film, ale kde jsou fotky Tobíse?
Tak jich pár přikládám.
Je to jedlík, křikloun, hyperaktivista, pohodář, roztomilouš a nespavec k pohledání.
A není nikomu podobnej.
Ale nám to neva, máme ho rádi i tak.

Celý září jsme zase všichni pohromadě u nás, tak je veselo.
Akorát nezvládáme nákupní logistiku.
Když není co jíst, jeden si v prázdný lednici vždycky něco najde.
Ale pět lidí plus mimino?
A spotřeba toaletního papíru, mýdla, šamponů a uchošťourů je značná.
Pračka i myčka jedou několikrát denně.

Ale všechny provozní problémy vždycky vyváží pozdní večerní čas, kdy Tobi konečně (na chvíli) odpadne. A my se pereme o místa u bedny.
Dnes navíc máme burčák!





 


pondělí 11. září 2017

48

Právě dnes.
K narozeninám jsem si přála navštívit výstavu Krištofa Kintery v Rudolfinu.
Jeho tvorbu sleduju už pár let a vždycky mě nadchne.
V neděli odpoledne bylo sice v Rudolfinu nacpáno jako v Ikee, ale návštěvníci se hodně dobře bavili. I muži. Řekla bych, že ti zejména. Asi kdekdo z nich by si vyměnil své byznysové kvádro za montérky a zasedl k umělcovu pracovnímu stolu a pracoval ... hrál si.
Chvílemi jsem si připadala jako v tátově garáži a trochu mi unikalo, co je instalace a co obyčejný bordel. Právě to mě ale strašně baví!
Ovšem radši nechci vidět tu ne-ekologickou stopu, kterou KK po sobě zanechává.
Jeho fascinace pájením, tvrdnoucí pěnovou hmotou, která leze z tuby či spreje, je všude. Prostě všude. Taky by mě zajímalo, kde některé exponáty po výstavě skončí. Co z toho přežije a co půjde do sběrného dvora.
:-)
Vtip.
Nebo ne?
 
Ty báječné instalace by si zasloužily mnohem lepší foto kvalitu, ale já už s sebou nosím jen mobil.
Rozhodně se běžte podívat. I s dětmi! Jediné děti, které se tu otravovaly, byly děti výtvarníků (jak jsem náhodou zpozorovala). Ty v podobném prostředí asi vyrůstají, ale všechny ostatní mrňata se s radostí v některých instalacích dokonce vyválely.
I to je na téhle výstavě prima, nebojíte se, že něco rozbijete.
A bonus? Výstava je zdarma!
Protože je stá, jubilejní.
 
 








































 

neděle 10. září 2017

Petr a Lucie

V pátek premiéra v Divadle Radka Brzobohatého.
Vůbec jsem nevěděla, že divadlo už nepatří ženě RB a je prodané.
Šla jsem se podívat na jednoho mladého herce, kterého jsem si představovala při psaní Karavanu (jedna z hlavních rolí). Nezklamal. Bála jsem se, že tahle hra je přežitá a trnula jsem, jak budou vypadat milostné scény, které mi vždycky přišly naivní. Naštěstí se povedly a trapné to nebylo.
Fajn představení.
 

 

středa 6. září 2017

Začátky

Stely škola začala dost divoce.
Hned první den dostala úkol, který do deseti večer třikrát opravovala, protože jí to vždy paní profesorka poslala zpátky.
Musí brzo vstávat. Už v 5.30, aby dorazila do školy na osmou. Autem je to sice po D1 20 minut, ale hromadnou dopravou má špatné spojení.
Včera třídní schůzky. Přiběhli jsme s I. pozdě, ale po bušení na třídu jsme zjistili, že jsme tam o hodinu dřív. Takže na druhý pokus už jsme to stihli akorát. Ze školy jsme nadšení. Hlavně z profesorů, kteří se nám přišli představit. Multimediální obor je opravdu zaměřený tak, aby se ze studentů už v průběhu studia stali filmaři: scenáristi, režiséři, kameramani, střihači, zvukaři, animátoři ...
Problém vidím v tom, když některé z dětí zjistí, že jeho talent na studium nestačí. Může určitě v rámci školy přestoupit, oborů je tam víc. Stela se toho strašně bojí, ale bojí se i ostatní. Někdo naopak překypuje sebevědomím. Správnej mix. Mezi rodiči jsem potkala i kolegy z filmové branže, kterým se taky nepodařilo odradit své děti od studia na umělecký škole.
Všichni totiž víme, že pílí člověk talent nedožene. To jsou dvě odlišný disciplíny.
 
Dnes pracovní schůzka.
Karavan už má své producenty. Napíšu teď druhou verzi scénáře a začneme hledat režiséra.
Těším se moc.
 
 

RM

Můj idol od mládí. Richard Muller (neumím napsat přehlasované u).
Včera dávali dokument o něm na ČT2. Kolem jeho natáčení a uvedení byla spousta kauz, protože ukazuje opravdu drsný věci. Pravdu. Minimálně tedy kus pravdy. Manipulaci. Nejvýstižnější pro mě jsou záběry, ve kterých se vůbec nic neděje. Zdánlivě. RM prostě jen je a dívá se. Nemluví. Nemobiluje jako všichni ostatní.
Všichni jsme to doma sledovali úplně mražení.
Výbornej dokument.

Ať je teď realita jakákoli, pořád ho miluju.
Ty jeho skladby, texty ... můj život.



Vidět můžete zde:
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10843953051-richard-muller-nepoznany/21456227008/

... a já letím na schůzku s producentem, snad mi uschly džíny!

pondělí 4. září 2017

Vykroč pravou!



První školní den.
Tak ať to ve zdraví, štěstí, lásce a všeobjímající toleranci přežijeme!

sobota 2. září 2017

Zlo

Cherry si se mnou teď moc neužije

Vlastně jsem to čekala.
V noci jsem přemýšlela o scénáři a nedalo mi to spát, ve tři prášek na spaní (kdyby existoval prášek na psaní vezmu si ho radši).
Ráno se moje podezření potvrdilo.
Textu něco chybí. Zlo. Resp. větší zlo, než zatím mám. Protože bez něj žádná pohádka nefunguje a dobro nemá nad čím vítězit. Čím větší zlo, tím větší vítězství.
Upřímně musím říct, že zlo nepíšu moc ráda. Dají se vymyslet úplný šílenosti, úchylnosti, zvrácenosti, ale já si v tom nelibuju. Od začátku, co píšu, jsem přesvědčená o tom, že napsat deset vtipných replik je těžší než vymyslet drama. Stačí se podívat na poměr komedií a dramat v televizi i v kině. Psát komedii je jako rozběhnout se proti zavřeným dveřím. Když nefunguje humor, pak už se divák nemá čeho chytit. Ale vraždy, mučení, strach ... to nese silný emoce samo od sebe. Tam těma zavřenejma dveřma vždycky nějak prolezete. A mimochodem, nepamatuju si, kdy naposled komedie získala nějakou významnou cenu.
Chcete-li být úspěšný autor, vražděte!